I když jsme měli koupný InterRail, nevyhnuli jsme se ani tomuto způsobu dopravy. Jednak to bylo způsobeno tím, že náš vlakový lístek neplatil pro všechny země přes které jsme se přesouvali, a pak proto, že především v Turecku není železníční síť příliš hustá a vlaky tam nejezdí příliš často. Na spáteční cestě přes Balkán nám InterRail samozřejmě už také neplatil, a tak jsme torchu stopovali i zde. Během cesty jsme tímto způsobem najezdili typuju tak kolem jednoho tisíce kilometru, což je ale jen zlomek toho co ve vlacích. Určitý problém byl pouze v tom, že jsme byli tři, což není pro stopa idelální počet. Země, kde jsme stopovali:
Protože náš vlakový lístek platil až od Slovinska, začínala celá naše cesta právě stopem přes Rakousko. A jelikož jsme byli tři, rozhodli jsme se stopovat po jednom. Do Vídně jsem se dostali v naprosty pohodě všichni najednou. Tady byl trochu problem najít dobré misto. Nakonec jsme dojeli na Triesterstrasse, kde byl ale šílenej provoz a nebylo kde zastavit. Kupodivu jsme všichni postupně odjeli. Mě zastavil dokonce člen parlamentu SPOe. S ještě jednou krátkou zastávkou v Grazu jsem se přes celé Rakousko dostal dohromady tak za osm hodin. Stejně tak ostatní.
Už v Grazu mě vzali dvě Slovinky, a když zjistili, že se mám s ostatníma sejít až v devět večer, tak mě pozvali na několik hodin k sobě domů a snažili se mě nějak zabavit. Dokonce si se mnou zajeli víc než 30 km. Další den jsem stopovali ještě do Ljublany, což bylo opět v naprostý pohodě. Lidi jsou tady fakt v pohodě.
V Turecku jsme stopovali vždycky všichni tři najednou a myslím, že v tom není žádný problém. Tato činnost zde má ovšem určitá specifika. Především je nutné přestat stopovat pokud jede autobus nebo dodávka, která vozí za peníze. Na dálku je to však někdy těžké poznat. Dále je třeba se nějak dorozumět, jestli nechce řidič za svezení peníze. My jsme na na to zapoměli jednou a nebylo to věru nic příjemného. Problém také často nastáva při vysvětlování, kam vlastně míříte. V Turecku se patrně neprodávají žádné mapy a tak na ně místní většinou čumí jak jelita. Na druhou stranu je zde spousta výhod. Jelikož Turci ignorují pravidla silničního provozu, zastaví vám těměr kdekoliv. Skze velká města navíc většinou vedou čtyřproudové silnice na, kterých se dá dobře stopovat. Žadným problémem nejsou ani plně naložená auta. Buď se vejdete do kufru nebo na valník. Jednou jsme tak jeli i na traktoru, obsadili jsme dvě místa na blatnících a jedno na pluhu. Další velice přijemnou záležitostí, jsou pozvání na čaj nebo jinou drobnost.
Mezi západní a východní časti existují dost podstatné rozdíly. Na západě je stopování celkem známou věcí a tak tam auta, kromě vyloženě turistických oblastí, bez problémů zastavujou. S postupem na východ se však stopující evropané stávají čím dál větší atrakcí. Musíte si proto zvyknout, že vás bude někdo každých pět minut otravovat. Nejhorší jsou skupiny malých spratku. Pokud se jim snažíte uniknout, táhnou se za vámi pěkně dlouho. Dospělí se většinou snaží zjistit co děláte, a když ji vysvětlíte, že chcete aby vás vzalo nějaké auto a to dokonce zadarmo, tak krouti nechápavě hlavou. Nakonec vám většinou zastaví autobus a pokusí se přesvědčit řidiče, aby vás vzal i bez placení. To se nám ovšem nikdy nepovedlo. Po dalším vysvětlování pak začnou s mávajícíma rukama u prostřed silnice stavět projíždějící osobáky. Nejdříve jsme se snažili těmto pomocníku co nejdříve uniknou, nakonec jsme ale zjistili, že jde o vysoce efektivní, i když trochu divnej, způsob přepravy. Chce to jenom zvyk.
V Bulharsku jsme stopovali dvakrát. Nejdříve když jsme šli pěšky 20 km od hranic do nejbližšího města s vlakovým nádražím. Zastavil jenom jeden plnej žigul a ten chtěl peníze. Podruhé když jsme zjistili, že nás zkorumpovaní bulharští celníci nepustí pěšky přes hraniční most do Rumunska. Tady jsme měli štěstí, protože za chvilku jelo auto s českou značkou a mi se na ně vrhli a nenechali se odbýt. Museli jsme za to ale vypláznout 15 DM. Nakonec jsme byli rádí, protože párek co tam taky stál nám říkal, že tam jsou už od rána.
Když jsme v Orade dojeli tramvají na konečnou, zjistili jsme, že k maďarským hranicím zbyva ještě asi 15 km. Země vypadala již celkem civilizovaně a tak jsme zkusili společně stopovat. Za par minut zastavil náklaďák a vzal nás až k hranici. Protože jsme vůbec nevěděli jak je to s placením, dali jsme mu našich posledních pět marek. Vypadal celkem spokojeně.
Aby byla tato kapitola kompletni zařazuji i Slovensko. Původně jsme chtěli jet sice jenom vlakem, ale protože nám pokladní v Komárně řekla nějak vysokou cenu, stopovali jsme ještě do Bratislavy. Já jsem to zvládl na třikrát s maximálně pětiminutovým čekáním, a to jsem řidičovi ještě vždycky řekl jestli nemůže vzít Martina. Asi to ale není reprezentativní vzorek.
nahoru