Zjednodušený výtah z našeho deníku. Rakousko, Maďarsko a Slovensko jsem z tohoto výčtu vynechal, protože se tam nic zvlaštního nestalo:
Po přestopovani Rakouska jsme se všichni tři zdarně sešli na vlakovým nádraží hned u rakouských hranic. Dali jsme si pivo a přespali někde venku. Protože nám InterRail začínal platit až následující den, dostopovali jsme další den jestě do Ljublany, kde se shodou okolností konal na všech náměstích divadelní festival. Trochu jsme prošli město a pak koukali na ohňostroj a představení. Moc jsme tomu ale nerozuměli. Ráno ve 3:20 nám měl jet vlak do Benátek a tak jsme poprvé spali na nádraží.
Do Benátek jsme dorazili někdy ráno. Jiří si je prohlídl sám a mi jsem seděli v parku, protože jsme tady už byli. Další den jsme dojeli do Říma, ale moc jsme se nevyspali, protože jsme zvorali vlakové spojení. U nádraží jsem se převlíkali do bermud, ale nějak se to nelíbilo místním policajtům. Ve Vatikámu jsme viděli ze tří metru papeže. Další den jsme měli v plánu Neapol, ale protože jsme zaspali ve vlaku jeli jsme až do Janova. Chtěli jsme se tady někde vykoupat, ale našli jsme zas jenom debilní písečnou pláž s tisícovkama slunečníků a turistů. Večer jsme pak byli jestě v Pize. V ponděli jsme konečně dorazili do Neapole a trochu ji prošli. Koupili jsme chleba za rozumnou cenu, taky broskve. V uličkách, kde se přepadávají turisté, nás zastavili policajti, že prý máme jít raději jinam, aby se nám nic nestalo. Jinak Neapol je naprosto boží. Lidí se koupají v moří přímo ve městě mezi igeliťákama. Večer jseme jeli zpátky do Řima (Jiří a Martin se tam teda už nevrátí, protože do fontány di Trevi hodili jenom jednu minci). Do Brindisi jsme dorazili někdy ráno a hned jsme rezervovali místo na lodí. Ještě jsme se mrkli do Lecce. Jinak mě a Martinovi došlo už všechno jídlo z domova, takže máme už jenom chleba. Jezdit na černo MHD šlo taky v pohodě. Vstupenky kamkoliv jsou ale pekelně drahy.
Museli jsme doplatit přístavní poplatek (12.000 lir). Na loď jsem šli kolem šesty a hnedka obsadili na palubě místo, kde jsme chtěli spát. Samozřejmě jsem se cpali mezi prvníma. Odjížděli jsme asi v devět. Seznámili jsme se spoustou mladých baťohářů a baťohářek a jakýmsi nedopatřením spotřebovali 2/3 naších zásob slivovice. Všichni jsou zde naprostov pohodě. Nějakej turek mi za pití vnutil 3000 drachen, ale moc si to nepamatuju. Jiří se na lodi ztratil. Spát jsme šli až za svítání. V Patrasu jsem se vylodili druhý den asi v 17:00. Link na stránky s trajekty.
Do Řecka jsme dorazili něky ve středu (5.7.) odpoledne. Shodou okolností je v Řecku ve středu odpoledne všechno zavřeny. Natrhali jsme nějaky pomeranče, ale chutnali jak citróny. Je strašny vedro. Nádraží vypadá jak někde v Olbramkostele (všechny vlaky na Pelopnesu jsou úzkorozchodny). Večer jedeme do Diakofta a spíme pod olivovníky. Je strašny vedro. Martin chytl stejně jako loni hnusnou vyrážku. Další den jedeme zubačkou, kde se má platit příplatek. Nemáme peníze a tak platíme jenom na zpět. Přiští den jsme v Athénách. Je to pěknej hnus - uz bych sem nejel. Je strasny vedro. Akropole celkem ujde. Martinova vyrážka roste. Večer jsem jeli vlakem a pak autobusem do Delf. Zase jsme neměli dost peněz na lístek, ale prošlo to. Delfi jsou boží a boží. Jiřímu bouchl sýr ještě z domova a zasmradil nám místo na spaní. Dál jsem chtěli jet k Meteorám, ale prej tam vlak nejezdí. Podle mapy by ale mělo. Raději vyrážíme na Turka. V Řecku jsem se koupali v moři jen dvakrát. Lidi jsou tady divny. Starší žensky před náma utíkali. Martinova výrážka mění barvu. Atraktivita dále klesá. Koupili jsme i nějaky Řecky speciality - celkem ujdou. Autobus stojí asi 2 Kč na kilometr. Hranice do Turecka překračujeme v Pythionu.
Ještě v Řecku jsme nasedli do Tureckyho vlaku. Tady si vybrali naše pasy. V prvni stanici vyplázl Jiří za každého 10 $ (v markách by to bylo 25). Hned u hranic jsou zákopy s vojákama. Do Istanbulu jsme přijeli v noci. Najít levný hotel byla ale zapeklitá věc. Nakonec jsme spali všichni tři za 10 $ na terase. Večer a druhy den jsme prošli město (Agia Sofia byla ale zrovna zavřená). K nádraží v asijské části Istanbulu jsme se přeplavili městskou dopravou. Večer jedeme do Kayseri. Všichni se s námi chtějí furt bavit a něco nám kupují. Martin rozdává emaily. Vyrážka mu už mizí. Další den jedeme do Göreme. Naprostá bomba. Stopujeme. Napili jsme se i turecky vody. Pak nám ale nějakej doktor říká, že to dělat nemáme a tak ji i nadále kupujeme. Procházíme jedním malým městem, kde jsme středem pozornosti, jako mimozemšťani. Večer hledáme slany jezera ale dostaneme se jen do slumu. 13.7. jseme v Mersínu u moře. Brutalní vedro - prej 42 °C. Moře vypadá jak smeťák. Je neuvěřitelny vlhko. Mám náladu jet domů. Nakonec jedeme za mesto autobusem. Dokonce se i koupem. InterRail bude platit už jenom 8 dni, a tak nevíme jestli jet dále na východ. Celý další den trávíme ve vlaku. Večer překračujeme Eufrat a dorážíme do Elazigu. Spíme na nádrží. Vojáci říkali, že nemáme nikam vycházet. Ráno jedeme do Tatvanu. Ve vlaku jsou jenom vojáci. Jsou v pohodě. Okolo tratě stojí chlapi s turbany a kalšnikovy. Turci drží místní Kurdy pěkně z krátka. Baráky jsou uplácany z hlíny. V cíly vyrážíme na horu Nemrut Dagi (2930 m). Nějak se to ale zvrkne (ani se mi to nechce vysvětlovat) a tak prosedíme 4 hodiny na dvou policejních stanicích. Spíme u jezera Van a ráno vyrážíme raději zpět na západ. Vlak jede až zítra a tal stopujeme. Pomalu to jde. Každých 30 km jsou vojensky hlídky. Jednou nás šacujou a míří na nás samopaly. Vojáci nám taky napíšou papír, že nás musí řidiči autobusu vzí zadarmo. Bohužel ho ale ztratíme. Projíždíme Diarbakirem - údajně hlavní město Kurdistánu. Lidi nás hrozně a jestě víc votravujou. Navečer dorážíme k jezeru Hazar, kde se koupem. Panuje naprostá spokojenost. Následuje dalších 18 hodin vlakem. Prohlížíme Ankaru. Nic moc. Potom jedeme do Pamukale. Vstupenka stojí asi 300 Kč. Obcházíme to přes nějakou polňačku na černo. Koupeme se v jezírkách což se na placené části nesmí. Stopujeme traktor. Kupujeme jedno pivo. Boží nálada. Další den v Selčuku na Efes. Vstupny je šílenost. De tam jen Jiří. Máme jen Martinovi hodinky. Konečně někdo dostal sračku. Bohužel jsem to já. Znovu Istanbul. Poslední den platnosti InterRailu jedeme k bulharským hranicím. Těšíme se domů. Nikdo nás už na nic nezve. Máme hlad. Hranice přecházíme pěšky. Místo dvou budek jich je tady asi pět, ale je to v pohodě.
Už za tmy vstupujem do Bulharska. Budek je tu ještě víc než na turecky straně. Město s vlakem je 15 km daleko. Za hranicema nás otravujou taxikáři. Nesmí se jim věřit ani slovo. Pak nás zase otravujou policaji - za 20 DM nás prej svezou. Jdeme pěšky. Spíme na poli. Ráno valíme do Slivengradu. Potkáme Čechy. Vlak stíháme na sekundu přesně, akorát že bez lístků (víme že mají stát asi 7 Leva). Průvodčí nám je chtějí prodat za 30. Odmítáme. Na příští zastávce vyskočíme z vlaku a kupujeme je za 8. V Ruse jedeme dvanáctkou k hraničnímu mostu. Bulhaři pěší nepouští. Jsme bezradní. Jede česky auto a nám se ho podaří přemluvit. Platíme za to ale 15 DM. Na hranici zase tisíce celních budek s různými veledůležitými funkcemi. Korupce, korupce a korupce. Sračka mě už přešla.
Začíná se už stmívát. Rychle valíme brutálním slumem na nádraží. Někdo nás furt zastavuje. Jednou jsme se už málem pomlátili. Spíme ve čekárně s bezdomovcem. Ráno s náma jede vlakem prase. V Bukurešti prohlížíme palác lidu a centrum. Celkem dobry. Spíme 3 hodiny v parku. Pijeme dvě piva. Málem nás okradou falešní policajti. Platí se tady i za vstup na nádraží. Martin to ale prošel přes obchod. Večer jedeme do Oradei (u maďarských hranic). Kupujeme tady nějaky dobry pečivo. Kraj vypadá civilizovaněji. K maďarsky hranici pak stopujeme. Opravdu nevim, jestli se sem ještě někdy vrátím
nahoru